Jaroslave, na internetu se toho o tobě nedá moc dohledat, funguješ prakticky jen přes svůj instagramový profil. Můžeš se našim čtenářům trochu představit?

Tak tedy, jmenuji se Jaroslav Exner a je mi třicet jedna let. Už od dětství jsem tíhnul spíš ke kultuře než ke sportu, ke kterému se nás pokoušel dostat táta. Ve dvanácti letech jsem vyměnil fotbal, hokejbal a atletiku za koncerty, kina a galerie. Začal jsem kreslit a dneska se tím napůl živím. K tomu dělám ještě grafický design a pracuju jako kulisák v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Což je velká výhoda, když můžete být jako umělec zaměstnaný a mít jistotu stálého platu. A volný čas, který mi divadlo poskytuje, můžu věnovat volné tvorbě, ilustracím, nebo grafickému designu, který dělám většinou pro kamarády, kteří se tady v Budějovicích věnují tanečním projektům, koncertům, nebo provozují kluby.

Tys grafický design i vystudoval?

Ano, původně jsem měl jít na ČVUT, na střední jsem totiž studoval 3D design konstrukcí na strojárně. I když mě to bavilo, tak jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodl pro grafiku a média. I na té střední škole jsem se tak nějak podvědomě soustředila na to, kde ten 3D design můžu využít i jinde, na maturitním projektu jsem tak například spolupracoval s Muzeem čokolády v Táboře. Při pokračování studií už to pak byla paráda, mohl jsem si vybírat projekty, na kterých budu pracovat, vyučující nám nechávali volnou ruku a snažili se nás spíš navést k tomu, abychom svůj projekt pojali co nejkomplexněji včetně tvorby plakátů, tisk, nebo přípravy pro web. Díky tomu se tím teď prakticky můžu živit.

Která z těch tvých všech aktivit tě nejvíc naplňuje a věnuješ jí nejvíce času? 

Mezi ilustrací a grafickým designem se pohubuji sezónně. Když mám v létě dovolenou, tak ji celou věnuju kreslení a jednou ročně se vždy snažím udělat velkoformátovou kresbu. Covid trochu změnil rozložení mojí práce, protože divadlo i kluby byly zavřené. Po uvolnění jsem pak zas naopak dělal hlavně grafický design – plakáty a propagaci. Teď hlavně pro organizaci Kredance a jejich kulturní prostor Výměník 1.  A do toho jsem se nehrál přemluvit, abych opět začal hrát v kapele. 

Opravdu? A v jaké kapele?

Sýček. Náš frontman Libor strašně chtěl něco mezi undergroundem a krautrockem, ale časem jsme se žánrově trochu posunuli. Je to prostě kytarovka se synťákama, bicíma, trochu bigbít, trochu rock ‚n‘ roll. 

Když se vrátíme zpět k tvojí grafické tvorbě, jaké jsou tvoje oblíbené techniky a motivy? Je nějaký prvek, který tvoje díla spojuje a kde bereš inspiraci?

Při tvorbě vždycky začínám na papíře. Mám takový deníkový záznam, toho mám opravdu hodně. A čas od času něco z toho posunu dál k tisku. Skicu si překreslím, třeba i několikrát, abych si byl jistý kompozicí a nahodím si barevné plochy. Poté to naskenuju do počítače, doladím barvy a detailu a připravím k tisku, často používám i sítotisk. Stejné to mám i v grafickém designu, kde polovina práce je ilustrace a polovina typografie.

Co se týče ispirace, tak nejvíc mě vždycky ovlivní místo, kde bydlím, hlavně výhled z okna. Když jsem žil na vesnici, byla to krajina, a protože jsem viděl i na Temelín, i ten se v mojí tvorbě často nacházel. Z Islandu jsem si „přivezl“ vlnky a kosatky a hory, které jsou mimochodem i na vaší etiketě. Teď bydlím ve městě, kde mám nádherný výhled do vnitrobloku, tak pozoruju lidi, proto teď dělám i hodně postaviček.

Ano, všimli jsme si, tvoje postavičky nám připomínají ty z pivovaru Mikkeller.

To je pravda, oni vlastně taky využívají postavy v různých neobvyklých pozicích. I já si prostřednictvím postaviček dost často z lidí dělám srandu.

Na jakých projektech teď pracuješ? Zaujaly nás tvoje Vesmírné vitríny, povíš nám o nich víc?

To jsou vitríny Vesmíru, což je kino v budově ze šedesátých let. Původně to byl tzv. Koldům – kolektivní dům bydlení, kde byla veškerá občanská vybavenost: školka, kavárna, restaurace, kanceláře a právě i zmiňované kino. A na jedné straně této ceněné budovy zůstaly po bývalém kině vitríny, kde bývaly vylepené plakáty. A kamarádi Martin Horák a Martin Kalenský, taková skejťácká partička co provozuje Světadíl, alternativní prostor pro podporu skateboardingu a nezávislé kultury, místo převzali a oslovili mě s tím, že by tam chtěli udělat galerii ve veřejném prostoru. A ty vitríny vybízí k úplně jinému pojetí, než je výstava v galerii. Jde o něco provokativnějšího, stáří a historie té budovy mě inspirovala k použití materiálů, barev a motivů z dob normalizace.

Vystavuješ i někde samostatně?

Nedávno jsem měl společnou výstavu se svojí přítelkyní Petrou Bolkovou v Táboře.

A to byla zrovna naše další otázka, chtěli jsme se zeptat, jak vznikla vaše spolupráce, ale netušili jsme, že tatérka a ilustrátorka Petra Bolková je tvoje přítelkyně.

Na Instagramu jsem přiznaní pod značkou PJEKNY DESIGN, který jsme vytvořili, abychom mohli podpořit místní designérskou scénu a je to prostor pro lidi z regionu, kteří něco tvoří. Začali jsme vyrábět bločky a potřebovali jsme název, tak jsme vytvořili značku pjekny design. To byl takový začátek naší spolupráce, ale tím úplným prvopočátkem bylo, když jsem s Petrou společně tvořil návrh interiéru pro Café Datel tady v Českých Budějovicích. 

Co ty a pivo? 

No jasně, pivo mám rád, ale abych pravdu řekl, nejsem úplný znalec. Dřív mi bylo prakticky úplně jedno jaké pivo piju, klidně s kamarády ve vesnické čtyřce pivo bez pěny a byl jsem spokojenej. Dnes už pivní kulturu vnímám mnohem víc. Tady v okolí si rád zajdu na točenou Kamenici. A spoustu lidí a zakázek získám třeba po třetím pivu (směje se). Pivo je nejvíc!

A pivovar Zichovec znám díky mnoha kamarádům, kteří se pohybují v gastro scéně. Pamatuju si, jak kdysi někdo přinesl lahve Zichovce a já si říkal ty jo, co to je za pivo v takhle velkých lahvích, a taky celkem drahý, že si dám jedno a za chvilku ho nebudu mít. Ale ve finále jsme ho pili strašně dlouho a překvapilo mě, jak jinak může pivo chutnat, a můžu vlastně říct, že začalo formovat můj vkus do budoucna. Teď vnímám Zichovec jako entitu, která už je na trhu etablovaná. 

Už jsme nakousli, že jsi pro naši edici barelových stoutů vytvořil etiketu. Prozradíš nám, co představuje?

 Inspiroval jsem se sopkami Českého středohoří, kde pivovar Zichovec sídlí. Je to taková etiketa na zkoumání – krajina, postavičky. K etiketě pro Zichovec jsem se dostal přes Honzu Klimeše z Euforie, pro kterého jsem taky vytvořil etiketu. Vznikala prakticky na míru pro tohle pivo, nebyla to záležitost, kterou bych vytáhl ze šuplíku. 

Co tvoje umělecké plány do budoucna?

Většinou neplánuju, to, co dělám se většinou odvíjí od situací a podmínek, které se naskytnou a do kterých přijdu. Chtěl bych si udržet svoje stávající časové rozvržení tak, abych se uživil a stále mohl dělat to co mě baví a neunudil se k smrti nějakou stereotypní prací.