Mluvím samozřejmě o plechovkách, staronových obalech, které v současnosti prudce útočí na výsadní pozici skleněných lahví coby obalu číslo jedna na domácím trhu s řemeslným pivem, a také vtíravě pronikají do bezpočtu diskuzí a debat, klidných i vášnivých o tom, který z obalů má navrch ve vztazích k pivu, k zákazníkovi a k ekologii. Následující text neslouží jako mediace mezi stoupenci dvou obalových táborů, protože můj názor zní takhle: Budoucnost piva je v hliníku. A teď vám chci vysvětlit proč. 

Jeden z argumentů odpůrců plechových obalů je jeho údajný negativní vliv na obsah plechovky, tedy pivo. Tento argument byl v minulosti podložený, plechovky nebyly ideálním obalem a důvod byl jednoduchý, pivovary to nechtěly. Velké pivovary během industriální revoluce vytvářely poptávku po plnících linkách, u kterých byl kladen důraz na rychlost plnění plechovek na úkor kvality, technologie pro kvalitnější plnění prostě neexistovala,  její vývoj nebyl nikdo ochotný zaplatit. Tento zažitý stereotyp se ovšem změnil se vzestupem řemeslných pivovarů, zejména v USA. Čím dál tím větší podíl trhu si získávala piva, která byla vyráběna daleko chmelenější, silnější, výraznější a s větším množství surovin než kdy předtím, a to znamená taky o dost dražší. Bylo potřeba vyvinout technologii, která prodlouží životnost takto drahého produktu a objevila se tedy vůle trhu vytvořit technologii, která bude plnit pivo kvalitněji, i když na úkor rychlosti.

Jak se technologie kvalitního balení piv, lahví i plechovek neustále zlepšovala a zlepšovala, začalo se v tomto století ukazovat, že plechovky získávají čím dál tím víc navrch. Kdo je viníkem? Množství rozpuštěného kyslíku. Kyslík je největším nepřítelem životnosti piva, zvláště chmelových chutí a vůní, je to lehkým paradoxem, protože zároveň bez kyslíku žádné pivo nevyrobíte, potřebují ho kvasinky pro svoje rozmnožování. Jak se zdokonalují výrobní procesy, naše porozumění pivu a kvality plnění, množství rozpuštěného kyslíku radikálně klesalo, postupem do nižších řádů „ppm“ (ang. zkratka pro počet částic z milionu částic) – do jeho zlomků, až jsme konečně schopni dnes pivo do plechovky naplnit pod 50 „ppb“ (ang. zkratka pro počet částic na miliardu částic). Ve zkratce to znamená, že díky řemeslné „revoluci“ umíme plnit pivo s více než stonásobně menším množstvím rozpuštěného kyslíku, než o pár desetiletí dříve. 

Není to tak, že bychom neuměli podobně kvalitně plnit i lahve, ale při takto nízkém výskytu kyslíku po naplnění se dostává k řeči jedna zásadní chyba v designu lahve, a tou je zátka. Není totiž dokonalým uzávěrem, mezi jejím vnitřním plastovým filmem a skleněnou lahví dochází k mikroskopické výměně mezi prostředím vně a uvnitř lahve. Dostává se tak do lahve další kyslík a pivo tak oxiduje podstatně rychleji, než pivo uzavřené ve stejně kvalitně naplněné plechovce. Oxidace, tedy reakce kyslíku a látek obsažených v chmelu a sladu, je tak podstatně menším problémem v hliníkovém obalu.

Poslední rozdíl ve vztahu obalu a jeho obsahu je pak propustnost světla. Sluneční světlo, ale i umělé zdroje, které obsahují světelné spektrum o vlnových délkách 350 až 550 nanometrů způsobují rozklad molekul chmele způsobujících hořkost, výsledný off-produkt pak chutná po konopí, vytváří takzvané „skunky“ aroma. Čiré či zelené lahve tak jsou pro pivo naprosto neadekvátním obalem, protože tyto vlnové délky nijak nefiltrují. Hnědé lahve pak většinu světelných paprsků odblokují, ale i tak ne zcela dokonale. Plech tímto problémem vůbec netrpí, všechno světlo odrazí a pivo tak zůstane potmě, v klidu, nezraněné.

Není to tak, že by lahve stále neměly místo na trhu, pro silná piva (Imperial Stout, Quadrupel či Barleywine) a piva divoce kvašená je to stále nejlepší obal, protože v těchto pivních stylech je mikro-oxidace žádoucí. Pro většinu moderních i tradičních stylů, zvláště pro hodně chmelená piva je však dnes plechovka zdaleka nejlepším obalem.

Přesouváme se k další nejčastější diskuzi ohledně plechovek, a tou je jejich udržitelnost a uhlíková stopa. Je pravda, že hliník je extrémně energeticky náročný na výrobu, ale čísla, která se typicky udávají, jen málokdy vystihují celou problematiku. Faktem je, že vyrobit tunu hliníku z bauxitu je více než desetkrát náročnější, než vyrobit stejnou váhu skla z výchozích surovin. Články, které tuto realitu popisují, však často zapomínají na to, že do stejného množství hliníku zabalíte 15 až 25krát více obsahu. Jedna půllitrová plechovka váží 16g, jedna třetinková láhev kolem 200 gramů a jedna sedmičková lahev přes půl kila. 

Výhody spojené s lehkostí hliníkových obalů nekončí srovnáváním vstupních nákladů na výrobu nových obalů, ale projevují se během celého života plechovky. Než plechovku naplníte, musí odněkud přijet, poté co jí naplníte musíte jí někam doručit a poté co je vypita, musí být svezena jako odpad k dalšímu zpracování. Vzhledem k tomu, že je plechovka mnohokrát lehčí a skladnější, má tuto stopu během svého celého života výrazně menší než je tomu u skleněných lahví.

Nejen váha plechovky je zásadní výhodou v její udržitelnosti, ale i její tvar a tloušťka obalu, díky čemuž plechovka daleko efektivněji zaplňuje prostor. To činí převážení plechovek, prázdných i plných, extrémně výhodným oproti lahvím. V našem pivovaru, když například plníme kontejner pro export, zvládneme na jednu paletu při stejném zabraném prostoru, naložit o 60% více piva zabaleného v plechovkách než v 750ml lahvích, váha je při tom téměř stejná, paleta s plechovkami vyjde dokonce o pár kilo lehčí, přestože obsahují o 300l více piva. Reálně to znamená, že při převozu piva i samotných prázdných obalů průměrně ušetříte více než jednu cestu ze tří, pokud si vyberete plnit do plechovek místo sedmičkových lahví.

Obaly během svého života nacestují tisíce kilometrů, ať už plné, nebo prázdné a tato kumulativní stopa je jeden z největší a nejjasnějších argumentů pro zařazení plechovky jako svého oblíbeného obalu. Mnohé z těchto cest jsou pak spojeny s životem obalu poté, co splní svoji funkci a opustí vaši domácnost, a tím se dostáváme k dalším zásadním přednostem, a také jedné z mála  slabin plechovky jako obalu.

Recyklovatelnost hliníku je neuvěřitelně dokonalá, dochází při ní k téměř nulové ztrátě objemu suroviny, a hlavně k prakticky dokonalému zachování čistoty. 75% hliníku, který byl v historii lidstva vyroben, je stále používán, a hliník z plechovky, který leží ve vaší lednici, může za 5 let letět třeba na Mars v hliníkové slitině. V našich zemích byla v minulosti velkou překážkou v recyklaci absence vybudované infrastruktury, a do jisté míry tento problém stále přetrvává. V mnoha místech je stále těžké najít dedikované kontejnery pro třídění kovu, tato realita se ale velmi rychle mění.

Množství míst, na kterých můžete recyklovat hliníkové plechovky, se za posledních 5 let víc než zdesetinásobil a najít tak místo pro třídění ve vašem bydlišti je snadnější než kdy dříve. Díky iniciativám firem jako EKO-KOM je navíc možné najít kontejnery na plast, které jsou označeny nálepkou, která je dovoluje využívat i pro třídění kovů. Bude ještě chvilku trvat, než se dostaneme k ideálu, ale pravdou je, že čím více se do plechovek bude plnit, tím rychleji se mu přiblížíme.

Moc si vážíme iniciativy Každá plechovka se počítá, která se zaměřuje na popularizaci tématu recyklace nápojových plechovek. Podporují sběr a recyklaci hliníkových plechovek, účastní se osobně řady různých akcí a rozvíjí spolupráci s organizacemi, které chtějí k tomuto tématu také přispět. I proto jsme se s nimi nedávno spojili také my a dohodli se, že se společně budeme tématu třídění hliníkových nápojových plechovek věnovat i na našem blogu.

Rozhodně nehodlám opomenout fakt, že při zpracování bauxitu, rudy hliníku, vzniká obrovské množství toxického odpadu, které se musí skladovat v rozsáhlých jezerech červeného kalu, je to nemalá daň za pozitivní atributy hliníku jako materiálu. Výroba plechovek je ovšem z naprosté většiny pokryta recyklovaným materiálem z jiných odvětví, a tak se jí tento problém týká pouze z části. Plochy toxických červených kalů by měly sloužit jako primární motivace pro to, vytřídit co nejvíce kovových obalů.

Plechovku ještě čeká dlouhá cesta, ale já věřím, že jednou nastane čas, kdy hlavně my, pivaři, kterým na chuti a charakteru piva opravdu záleží, bez rozmyslu sáhneme jedině po ní. Je to na nás, abychom šířili osvětu a snažili se všem nám blízkým, všem kamarádům a zákazníkům dobře vysvětlit pozitiva spojené s plechovým obalem, a přiblížit tak svět řemeslného piva o pár kroků blíže děsivému pojmu „udržitelnost“.

Autor: Adam Huml