První polovina 19. století je pro pivovarnictví šílená doba. Nové technologické vynálezy a vědecká zjištění hnaná divokou industriální revolucí mění pivní svět rychleji, než kdy před tím a v čele pivovarnického světa stojí hlavně Britské impérium, které si stále užívá relativní světovou hegemonii, neřízený růst a bezprecedentní bohatství. V téhle době jsou v Británii implementovány první parní stroje, rozmáhá se vědecký výzkum a co je možná nejdůležitější, v roce 1818 angličan Daniel Wheeler, inspirován výrobou kávy, nechává patentovat “Improved Method of Drying and Preparing Malt”, úplně první systém nepřímého sušení sladu. Ten má dvoje využití: Zprvu slouží výrobě tmavšího a praženějšího sladu než kdy před tím, ale jak se později ukazuje, stejná technologie se dá využít i na výrobu sladu světlého, který byl do té doby vzácností a kterému chyběla industriální metoda výroby. 

Mezitím rakousko-uherská pivní scéna relativně zaostává, existuje mnoho šikovných sládků, hlavně díky relativně vysoké úrovni gramotnosti a vzdělanosti mezi německým obyvatelstvem po osvíceneckých reformách. Industriální revoluce je zde ale pomalejší.  Zde do hry nastupuje rakouský sládek Anton Dreher. Ten je druhou generací pivovarnické rodiny Dreherových a i přes obrovský pokles bohatství jeho rodiny v důsledku napoleonských válek se mu dostává toho nejlepšího vzdělání. Ve 23 letech v roce 1833 dokonce společně se svým bavorským přítelem Gabrielem Seldmayerem podniká cestu do Anglie, kde společně objíždí tamní pivovary a hledají inspiraci pro budoucnost svých pivovarů. Aktivita Drehera a Seldmayera je z dnešního pohledu považovatelná za ukázkový případ industriální špionáže a není náhodou, že když se po letech vrací do svých vlastí, stávají se z jejich pivovarů ty nejvlivnější hráči svých zemí. Seldmeyrův pivovar Späten se stává historickým zakladatelem světlého bavorského Märzenu, ve kterém používá prototyp dnešního mnichovského sladu, a Dreher, ten si v roce 1836 pronajímá pivovar vlastněný jeho matkou a v něm se vydává na svou vlastní cestu.

Dreher spojuje několik metod a technologií, které se naučil ze svých cest. Od svého přítele Seldmayer si bere kulturu bavorských kvasnic spodního kvašení a ve svém pivovaru velmi detailně dodržuje metody ležení typické pro bavorskou produkci. Obrovským skokem jsou i maličkosti, jako implementace anglických teploměrů a sacharometrů, které jsou v té době žhavou novinkou. Posledním kusem skládačky je pak zavedení anglického stylu nepřímého sušení sladu, které Dereherovi umožňují vytvořit světlejší slad, než Rakousko-Uhersko kdy vidělo. Tenhle slad je protoverze toho, který dneska známe jako vídeňský, a na jeho zádech Dreher v roce 1841 vaří první „Schwechater Lagerbier“. Pivo, které je dnes považováno za první ležák „vídeňského stylu.“

Vídeňský ležák se stává nutným předskokanem ležáku plzeňského. Není ještě tak světlý, jako bude jeho český nástupce, ale i tak je naprosto revoluční. Jeho lehce jantarový a čirý jiskrný vizuál přitahuje nejedno oko a jeho suchá perlivá chuť s příjemnými tóny chlebové kůrky a karamelu se stává brzy legendární. Dreher získává slávu a s ní finanční možnosti, které mu dovolují koupit pivovar v Měcholupech pro český trh a pro trh maďarský zase kupuje pivovar v pešťské čtvrti Kőbánya.

Josef Groll, když v roce 1842 představuje světu svůj první světlý ležák, spojuje vědomosti získané jeho předchůdci a přivádí je do „industriální dokonalosti“. Rakousko-uherská škola se v tu chvíli stává legendou. A jako nic na tomhle světě, ani to není zásluhou jednoho člověka. Cesta k nejpitelnějšímu a industriálně nejsnáze vyrobitelnému pivu se neobjevila z ničeho a Vídeňský ležák je nesporným základním kamenem, bez kterého by se historie stavěla dost možná úplně jinak.

Autor článku: Adam Huml