Většina z nás – a já jsem nebyla výjimkou – zamíří nejprve do Tel Avivu. Tel Aviv je evropské město západního střihu, kde na vás blízkovýchodní duch dýchne jen skrze všudypřítomné celodenní dopravní špičky, troubení aut, autobusů, taxíků. Evropsky vypadají i bary, restaurace, kavárny a všechny ostatní podniky. Naštěstí jen vypadají – uvnitř najdete blízkovýchodní melting pot chutí, kuchyní, nápojů – a také piv. 

Už před cestou mě zaujalo, že tradiční vydavatel průvodců po celé planetě láká v Izraeli na festivaly minipivovarů. Že by to s pivem v Izraeli bylo nějak zajímavé mě napadlo už před pěti lety, když jsem se poprvé dostala k pivu uvařenému v Zemi zaslíbené (byla to jen jedna třetinka, ale i tak bylo moc fajn), ale že by to mělo být lákadlo pro turisty? 

Jak se ukázalo, pivo je v Tel Avivu opravdu na každém rohu, v každém baru nebo (v téměř každé) kavárně. Já jsem pochopitelně pátrala, kde mi načepují něco lokálního, voňavého, nefiltrovaného a hlavně neevropského. Heinikenů a Guinessů, a kupodivu i našich Staropramenů, měli všude až příliš. 

Když velbloud tančí

Co do chuti, bizáru, atmosféry i výběru u mě v Tel Avivu zvítězil podnik jménem Dancing Camel. Já jsem k němu šla pěšky, podél rušné (má smysl slovo rušné vůbec používat? Každá silnice v Tel Avivu je rušná, protože všude pořád jezdí auta, troubí, a stojí v zácpách) dopravní tepny, která nás dovedla až na rozmezí čtrvti Sorona Gardens a Montefiore. Tahle část Tel Avivu je věnovaná byznysu a sídlům mnoha institucí, a tak po cestě (zvlášť po té pěší) do Dancing Camelu vám je trochu smutno, protože všechny roztomilé kavárničky a restaurace necháváte daleko za sebou. Smutek se však rychle promění v úžas.

Dancing Camel je jeden z prvních (alespoň doufám – tvrdí to o sobě) izraelských minipivovarů vůbec. Vaří napůl v garáži a napůl ve sklepě, každopádně místo působí velmi neortodoxně. Interiér pivovaru je posetý starými pivními lahvemi, podtácky a fotkami piva. V pět odpoledne to tam ve všední den moc nežije, večer to už prý je o dost lepší. Of course, máme zahrádku, říká Ruska za barem, a tak mířím směrem, kterým ukázala. Garden sestává z pěti stolů, spíš lavic, které vypadají jako ty školní z českých osmdesátek, kolem nich leží ladem židle a stoly a výhled je z jedné strany na zeď, z druhé strany na zeď garáže.

Pokud před návštěvou Dancing Camel ležíte na pláži, snídáte shakshuku, pijete izraelskou kávu a dýcháte moderní izraelskou historii v muzeu Jicchaka Rabina, je tohle prostředí vskutku kontrastní. 

Jsem zvyklá si objednávat malá piva, abych jich mohla ochutnat víc, případně aby nebylo tak blbý je nedopít, pokud mi nebudou chutnat. Kromě jednoho druhu (které si naštěstí objednal můj druh, nikoliv já – byl to ejl a byla v něm klasická pivní chyba známá mezi pivními nadšenci jako máslo) byla všechna piva vynikající. Mě samozřejmě nejvíc zaujal jejich kávový Midnight stout, s nízkým obsahem alkoholu, ale s vysokou hutností, až viskozitou, a příjemnou mátovo-kávovou vůní. Ač nejsem fanoušek piv s obsahem pšeničného sladu, místní lehounký witbier byl opravdu osvěžující a jemný a vsadím se, že toho pšeničného sladu tam zas tolik nenasypali. Na čepu měli celkově asi 8 vlastních piv, přičemž vzhledem k absenci kuchyně (teplé i studené) jsme se příliš dlouho nezdrželi. Ale i tak je Dancing Camel jeden z hlavních podniků, které mi utkvěly v paměti, a do nějž se v budoucnu ráda vrátím.

Dancing Camel mě uvedl do další zajímavé problematiky, která se týká piva, a to jsou jeho ceny v Izraeli. Pivo je v Izraeli opravdu drahé a je celkem jedno, jestli si kupujete Heiniken, nebo výborný kávový stout z Dancing Camelu. Za půllitr běžně zaplatíte i 35 šekelů (v Dancing Camelu to bylo 32 ILS). Když tuto částku vynásobíte sedmi (což je stabilní kurz šekelu oproti české koruně), vyjde vám, že v Izraeli budete pivo spíše decentně degustovat, než bujaře popíjet. 

Královna z kibucu

Zjevně oblíbený druh piva je v Tel Avivu pivovar Malka. Nedá se úplně poznat, že zrovna čepují Malku, pokud neumíte hebrejsky – jeho nápis na pípě i na pivním skle je pouze v hebrejštině. Malku nevaří v Tel Avivu, nýbrž v jednom z mnoha izraelských kibuců: velmi zjednodušeně je kibuc místo, kde se žije komunitním způsobem života, společně se pracuje, tvoří, žije a všichni z toho profitují. 

Malku jsem v Tel Avivu potkala na pípě na vícero místech, do kibucu jsem za ní nejela, i když podle webových stránek by to místo za návštěvu stálo, už kvůli částečnému útěku z rušného města. Poté, co jsem s pomocí detektivní činnosti zjistila, že to, co často vidím na čepu, je právě Malka, už nebylo tak těžké zjistit, co nejčastěji čepují. Nejběžněji dostupným druhem Malky je dle mého šetření blond ale a IPA. Obě piva slušná, ale velmi střídmě chmelená. Troufla bych si říct, že na stupnici BJCP by ani jedno pivo nedosáhlo požadované úrovně IBU. Ale to nevadí, jiný kraj… V chuti je cítit spíše sladovost, naopak typické ovocné, bylinné či kořenité tóny jsem hledala marně. I Malka mě zaujala především stoutem, u nějž střídmé chmelení nevadí (naopak), a jako milovník kvalitní kávy jsem ocenila jemné kávové tóny v lehkém, dobře pitelném pivu.

Mimochodem, slovo Malka znamená v hebrejštině královna. V hebrejštině je pivo ženského rodu, a název pivovaru Malka právě s tímto jazykovým prvkem počítá. Malku tedy poznáte i bez hebrejštiny podle malé korunky, kterou má ve svém logu. 

Jehuda Fénixem 

Až se přesunete do Jeruzaléma, asi těžko si lze představit, že nenavštívíte tržnici Machane Jehuda. Duší města se tržnice stává hlavně před šábesem, tedy v pátek o poledni až do odpoledních hodin. Tržnice byla terčem několika bombových útoků, naposledy při druhé intifádě, s mnoha zraněnými a mrtvými. Symbolické je, že po těchto útocích se tržnice zcela proměnila, obnovila a zmodernizovala, a tím pádem je dneska ještě populárnější než dříve. 

V tržnici nesmíte minout dva podniky, tedy pochopitelně pokud jste fanouškem minipivovarů. První je beerbazar, což je podnik nabízející jedenáct izraelských minipivovarů a stovky dalších v lahvích, které si můžete koupit s sebou (nejsou v ledničce, takže asi sáhnete spíše po čepovaném). V beerbazaru najdete piva z pivovaru Negev, který coby kamenem dohodil od jednoho z nejskloňovanějších míst pokud jde o izraelsko-palestinský konflikt – Gazy. Vybavuji si jejich výborný, dotmava laděný ale s mírnými tóny karamelu a opět nízkým obsahem alkoholu, tentokrát však o mnoho výrazněji chmelený než cokoli jiného. Další chuťovkou byl rovněž jantarový ale z pivovaru, který nám představili jako Fat Cat, přičemž ten uvařil přímo minipivovar Beerbazar, tedy jde o pivovar přímo restaurace, ve níž sedíte. Restaurace je asi silné slovo, protože jídlo stálo za starou belu – americká a ničím nezajímává kuchyně – ale hummus ani falafel jsme tam asi ani nečekali. Další piva byla také přímo z Beerbazaru, a všechna byla vynikající. Chutí mě zaujal opět styl, který normálně vůbec nepiju, ale zde mi nedalo a ochutnala jsem jejich wheatey, který připomínal wit s notnou, ale opravdu notnou, štědrou, a možná až trošičku přestřelenou dávkou koriandru. 

Čistě americký styl podniku s mezinárodní, ale i stálou židovskou klientelou, je místní jeruzalémský pivovar Hatch.Barman s nejvíc největším americkým přízvukem nám vysvětloval, že Hatch je jediný pivovar, který vaří přímo v centru Jeruzaléma. Místní zajímavostí jsou do šestidecové sklenice, čili pokud si objednáte the big one, vězte, že je to o trochu víc než starý dobrý půllitr. Malé je kupodivu klasicky malé. 

Příjemným překvapením na čepu v Hatchi byl kyseláč, respektive čistý Berliner Weisse s intenzivní chutí, vysokou pěnou, vyšším nasycením a zlatavě žlutou barvou. Kyseláče na čepu doprovázel opět stout a ipy, a opět překvapivě vídeňský ležák. I u něj nejde než konstatovat, že šlo o zvládnutý povedený ležák bez chyb, nicméně na mě byl až příliš lehoučký chyběla mu příslovečná a typická hutnost. Lehkost izraelských vás bude provázet všude, kde budete sedět a ochutnávat. Jde zřejmě o logický důsledek stále teplého, suchého počasí, které je je naštěstí v Jeruzalémě rozředěné příjemně chladnějšími večery. 

Palestinský pivovar 

Nelze navštívit Izrael a nedotknout se nejbolavějšího místa tohoto kozelného koutu světa – izraelsko-palestinského konfliktu. Budeme-li se držet tématu, kterým izraelská pivní scéna, pak nelze nezmínit palestinský pivovar Taybeh, který se vaří ve městě Tajbe nedaleko známějšího města Netanja. Tajbe leží nedaleko hranice mezi Západním břehem a Izraelem. 

Pokud průvodce nelhal, pak v pivovaru vaří sládková. Pivovar patří zámožné rodině Khouryových, která inspiraci pro vaření piva hledala kde jinde než v USA. Nadim Khoury, jeden ze spoluvlastníků, začínal jako domovarník ve sklepě v americkém Bostonu. Rodina Khouryových se rozhodla zakotvit své podnikání v Tajbe, kde nyní stojí a vaří vůbec první pivovar vlastněný a provozovaný palestinskou rodinou. V pivovaru dělají prohlídky, lákají na ochutnávky piva a zdůrazňují svůj palestinský původ. Příslovečná palestinská pohostinnost a radost z toho, že se o ně někdo zajímá, dýchá i z jejich prezentace na webových stránkách.

Že muslimové vaří pivo opravdu není obvyklé, když alkohol konzumovat nesmí. To samo o sobě prý vyvolávalo vášnivé debaty na téma, jestli pobožný muslim smí vařit pivo, když je jasné, že jej v průběhu výroby musí také ochutnávat. Debatu ukončil Jásir Arafat, který pivovar osobně v 90. letech navštívil a dal mu své posvěcení, že Khouryové mohou vařit a vyvážet pivo dál. Stejně se většina piva vypije v Izraeli, nikoliv v Palestině, takže je všechno v pořádku. Celá rodina Khouryů je vzdělaná v chemických a mikrobiologických oborech, jeden z dalších sládků rodu Khouryů vystudoval Harwadskou univerzitu. Pivo nyní vyvážejí do Jordánska, USA, Japonska, JARu. Jde o skutečný místní unikát. 

Během druhé intifády se dostala i do vaření palestinského piva politika, protože Izrael začal blokovat dodávky chmele a sladu do pivovaru, čímž znemožňoval pivovaru výrobu piva. Paradoxní je, že teroristická organizace Hamás, která ovládá pásmo Gazy, tomuto palestinskému pivovaru rovněž výrazně uškodila, když po převzetí moci v Gaze zakázala import jakéhokoli alkoholu. I Gaza přitom bylo místo, kam Taybeh zavážel svá piva. 

Teď ale něco o pivu samotném: klasický světlý ležák si můžete dát v Jeruzalémě v ikonickém baru Ben Sira, kde si můžete sednout kdykoliv odpoledne i večer, a to i (!) o šábesu. Na zahrádce tam budete sedět s malíři, studenty, Židy i Araby. Světlý palestinský ležák je výrazně sladší, než bych čekala a chtěla, zbytkový cukr snižuje jeho pitelnost. Říz je vyšší a hořkost nízká, každopádně stojí za vyzkoušení. Chloubou Taybehu je IPA, kterou začali vařit teprve před několika lety. I ta je výrazně sladší, než bychom u ipy očekávali, ale jinak jí nelze co do stylu nic vytknout. Je jen škoda, že mezi dalším palestinským pivovarem Birzeit, který vaří nedaleko Ramalláhu, a Taybehem, panuje značná řevnivost. 

Nejlepší pivo je… 

Jakub Szántó ve své knize Z Izrastiny z láskou cituje poučku, která říká, že nejhorší pivo na cestách je žádné pivo. Nemůžu s jeho tvrzením úplně souhlasit, protože než se pokoušet o Staropramen, Kozel nebo snad Heiniken za 30 šekelů, je lepší se raději napít minerálky. Třeba vám v orientaci v místní minipivní scéně pomůže i tento drobný průvodce. 

Autor článku: Tereza Stonišová @beer_czechgirl